Založit novou webovou stránku nebo e-shopChci nový web
aktualizováno: 21.12.2012 20:10:42 

JARUTE

ALTAJ 2010

ZDE BYCH VÁM CHTĚL UKÁZAT NĚKOLIK OBRÁZKŮ MÉHO KAMARÁDA MARTINA Z LOVU KOZOROHA V SIBIŘSKÉM POHOŘÍ ALTAJ..... S ING.LADISLAVEM NĚMCEM,KTERÝ HO DOPROVÁZEL STRÁVILI V SEDLE  NA NEUNAVNÝCH ALTAJSKÝCH KONÍCH 11DNÍ

.

 

 

 

 

 

 

 

 

 


Altajský kůň
Původ a historie

 

Plemeno altajský kůň pochází z jihozápadní Sibiře, z pohoří nazývané Altaj. Je to jedno z mála původních plemen a je příbuzné s kirgizským koněm. Tato plemena patří ke skupině koní mongolských, za jejichž předka se považuje kůň Převalského.

 

Altajský kůň byl dlouhá léta využíván především jako soumar. Později se začal využívat i pro jezdecké účely. Z tohoto důvodu se do altajského plemene přilívala krev dalších plemen chovaných v Rusku (donský kůň, ruský klusák a další), čímž se zvýšila kohoutková výška. Vždy se však dbalo především na soumarské vlastnosti altajského koně. Na tělesnou stavbu plemene i na jeho odolnost má výrazný vliv způsob odchovu těchto koní. Převážně se chovají jako polodivoká stáda, která se vypouštějí do hor.

 
Popis a charakteristika

Altajský kůň je spíš menšího vzrůstu. U hřebců se jejich kohoutková výška udává okolo 137 cm. Klisny dorůstají do 131 cm. Avšak křížením těchto koní s jinými plemeny se jejich kohoutková výška mírně změnila a můžeme dnes pozorovat stáda o deset centimetrů vyšší.

 

Tělesná stavba altajského koně se přizpůsobila způsobu jeho využívání a odchovu. Tito menší koníci mají delší hrubou hlavu posazenou na masivním krku. Hřbet je delší, přecházející v silnou, dobře osvalenou záď. Má kratší pevné nohy s tvrdým a odolným kopytem. Občas se mohou vyskytovat vady končetin, nejčastěji strmé spěnky. Srst altajských koní je drsná a dlouhá, hříva i ocas dlouhý a bohatý. Vyskytují se koně všech možných barev. Mezi chovateli je však nejoblíbenější tečkování či strakoš nebo plavák s úhořím pruhem a zebrováním na předních nohách.

 
Využití

Toto horské plemeno je přizpůsobeno drsným klimatickým podmínkám ve kterých žije. Je velice odolné a snáší celoroční pobyt na pastvinách. Přikrmováni jsou pouze koně, kteří jsou využíváni pro práci v zimě. Jsou vytrvalí a schopní překonávat nejrůznější terénní překážky, včetně divokých řek a strmých srázů. Pro Altaje jsou především dopravním prostředkem (jsou schopni unést i 150 kg v těžkých terénech), ale také zdrojem masa a mléka.

 

 

 


 

 

Nejvyšší Altajská hora - Bělucha 4506 m

 

 

 

 

http://www.youtube.com/watch?feature=player_detailpage&v=qbQiClMXfdg

 
 


Ruský Altaj
se rozkládá ve střední Asii. Značně odlišné klimatické podmínky, vždyť Altaj má, obrazně řečeno, hlavu na vlhké Sibiři a ocas v poušti Gobi nutí k členění na tři části: Altaj Ruský , Mongolský (Mongol Altajn nuruu) a Gobijský (Gob´Altajn nuruu).

RUSKÝ ALTAJ

   Zdvihá se v rozloze 400 x 600 km z nížin západní Sibiře až k Mongolským a čínským hranicím. Na východě navazují Sajany, s nimiž tvoří Sajano-altajský systém. Obrovské plochy neschůdné panenské tajgy, bouřlivé řeky, ostré hřbety a ledovce - mnoho tváří má toto malebné horstvo, jehož název v překladu znamená zlatý.
Celý systém se člení na západní, střední a východní větev, v jejichž rámci se pak rozbíhají ještě velké hřebeny, často díky své velikosti nazývané "pokoří". Jsou to hřebeny: Katuňský (Bělucha, 4506 m), Severočujský (Maašej-baš, 4173 m), Jihočujský (Iktu, 3941 m), Kurajský (3412 m), Ajgulakský (2927), Terektinský (2821 m) aj.
Na jv. přechází Ruský Altaj hřbetem Saljugem a dalšími v Mongolský Altaj. Členitost pohoří je značná, a tím je dána jeho rozmanitost. Snad každá dolina je důkladně oddělena od jiných, izolována, což zvyšuje pestrost přírodních podmínek, ale i odlišnost historického osídlení.
Nejvyšší hora Bělucha (u Altajců Muzdu-tuu, tj. ledová hora) svými 4506 m kraluje Sibiři.

Vznik a geologie
   Pohoří vzniklo v prvohorách (hercynské vrásnění), během teplých druhohor bylo opět zarovnáno v peneplen a do současné podoby bylo vyzdviženo při alpinsko-himálajském vrásnění koncem třetihor a začátkem čtvrtohor. Tak vznikla charakteristická stupňovitá struktura pohoří. Dodnes se zdvihá rychlostí několik cm za rok.
Altaj náleží tedy k hercynské vrásné zóně. Je budován hlavně paleozoickými horninami (v oblasti Běluchy ordovického stáří), kterými pronikají mladopaleozoické vyvřeliny.

Podnebí a vodstvo
   Ruský Altaj je horstvo na celé zeměkouli nejvíc vzdálené od moře. Přesto není suché (až na některé oblasti ve střední části a polopoušť Koš-Agač), neboť zachycuje vláhu nesenou především větry od Atlantiku a Severního ledového oceánu. Hodně vody zadržuje tajga, jejích 57 000 km2 je na klimatu znát.
Vodstvo Altaje je úctyhodné. Nachází se zde asi 7000 jezer o celkové ploše 600 km2, většinou vysoko v horách, charkter mají plesový. Největší z nich je Tělecké jezero - hrazené, říční na toku Čulyšmanu, jež vzniklo podobně jako Bajkal příkopovou propadlinou. Ostatně se mu také přezdívá Malý Bajkal. Je dlouhé téměř 80 km, jeho šířka nepřesahuje 5 km. Rozkládá se na ploše 223km2. Má strmé, hustě zalesněné břehy s mnoha vodopády (např. známý Korbu na stejnojmenné říčce). Původní hloubka jezera 2000 m je většinou zanesena, takže dnes činí nanejvýš 325 m.
Akkemské jezero na řece Akkem (v překladu bílá voda), pravém přítoku Katuně, odráží ve svých mléčných vodách Běluchu. Na břehu je mezinárodní horolezecký tábor a meteorologická stanice.
Geografové napočítali na Altaji 20 188 řek o celkové délce 62 555 km. Většinou jsou velice bouřlivé, až nesjízdné. Veškerá voda se nakonec dostává do obu (i s Irtyšem) a po dlouhé cestě sibiřskými rovinami se stává součástí severního ledového oceánu. ob vzniká u Bijska soutokem Katuně s Biji. Katuň vytéká z Geblerova ledovce na jižním svahu běluchy, obtéká celý Katuňský hřbet a už jako mohutná řeka se spojuje s Argutem, odvodňujícím Severo i jihočujský hřbet, a Čujou, tekoucí od mongolských hranic. Bija, druhá nejvodnatější řeka Altaje, vytéká z Těleckého jezera a je dlouhá 280 km. Její zdrojnice , Čulyšman a Baškaus, sbírají vody z východních hřbetů pohoří. Bija je na dolním toku splavná a jezdí na ní parníky.
Zalednění Ruského Altaje je značné. Odráží se v něm množství srážek a extrémní klima ve vyšších polohách. Napočítáme zde 1350 ledovců o celkové ploše 890km2. Nejvíc je jich v Katuňském hřbetu, kolem čtyř set: Šapošnikovův (dlouhý 10,5km), Geblerův (8,5km) aj. Linie věčného sněhu v tomto hřbetu probíhá zhruba ve 2800 m, na jižních svazích o 200 m výše.

Fauna a flóra
   Její rozmanitost je dána nejen členitostí povrchu, ale i polohou na rozhraní sibiřské tajgy, kazašských stepí a středoasijských polopouští. Altaj tvoří výraznou bariéru mezi severem a jihem, východem a západem kontinentu. Všechny tyto směry a pro ně typické krajiny spoluutvářely zdejší přírodu. Proto zde uvidíme limbovou tajgu, poušť a horskou step hned vedle ledovců nebo rozlehlé močály a vlhké lesy v sousedství vyprahlých strání a krasových plošin. Vysoké hřbety jsou střídány plochými kotlinami a horskými plošinami.
Bez kladného vlivu není ovšem ani to, že Altaj je jedním z nejméně osídlených pohoří na světě, takže ho člověk ještě nestihl příliš zdevastovat.
Výrazně jsou vyvinuty všechny výškové stupně: stepi a lesostepi (300-500 m), tajga (asi do 1800 m), subalpinské pásmo ostrůvkovitého lesa, alpinské louky (asi do 2000 m) i pásmo skal a ledovců.
Altajská tajga, to je svět sám pro sebe. Dodnes je prakticky neosídlená. Tvoří ji limba (Pinus cembra ssp. sibirica), modřín sibiřský (Larix sibirica), jedle sibiřská (Albies sibirica), dále břízy, topoly a množství keřů, např. zimolezy s modrými i červenými plody, z nichž některé jsou jedlé. V nižších oblastech najdeme fialově kvetoucí pěnišníky daurské (Rhododendron dahuricum).
Kde není pěšina, lze ujít tak dva kilometry za hodinu. Nohy se boří do mohutných vrstev podmáčeného mechu, cestu tarasí věčně mokré padlé stromy a keře. Osvěží nás zralé borůvky, brusinky či maliny, ale třeba i planý černý a červený rybíz. Hojné jsou houby.
Tajga hostí i řadu atraktivních květin, např. lilie, střevičníky, pivoňky či bergénie, známé z našich zahrad. V horních partiích tajga postupně řídne, zbývají osamocené letité limby a modříny, a hlavně keře. Z nich zejména řada druhů vrb, od několikametrových po zakrslé vrbičky stěží 5 cm vysoké, ovšem s pěknými, barevnými květy - "kočičkami".
Na vlhkých místech se objevují primule (např. fialová Primula algida), divoká rebarbora nebo pažitka, v kamenných sutích ještě ve stromovém pásmu najdeme cibuli altajskou a několik druhů česneků. Objevíme bohaté porosty rozchodnice růžové( Rhodiola rosea), jejíž "zlatý kořen" je ceněn pro léčivé vlastnosti. Jinou léčivou bylinou je tzv. maralový kořen. Získává se z parchy saflorové ( Leuzea carthamoides) a Altajci věří, že pomáhá od čtrnácti chorob a celkově omlazuje. Název pochází od toho, že listy této rostliny požírají jeleni maralové v době říje.
Alpinské louky ve vyšších polohách jsou pestré. Najdeme zde úpolíny ( Trollius altaicus a vyšší T. asiaticus), koniklece, hořce (bílý Gentiana algida ssp sibirica,modrý G. decumbens či vzácný zdejší endemit G. altaica).
I v sutích pod ledovci se daří rostlinám. Jsou tam pěkné rozchodnice, rožce, žlutý mák (Papaver dicaule), plazivé vrby, bílá dryádka (Dryas oxyodonta) a řada dalších druhů.
Z fauny můžeme v tajze spatřit např. burunduka (Tamias sibiricus), zemní veverku se šedým kožíškem ozdobeným čtyřmi bílými pruhy. Alpinský stupeň obývá svišť (Marmota baibacina), velmi plachý. to se ale rozhodně nedá říct o pišťuchách (rod Ochotona). Jsou nesmírně zvědavé, nakouknou vám do stanu, pobíhají kolem, při úleku ostře vypísknou a zmizí mezi kameny.
Altaj dosud obývá medvěd, jelen maral, na pastvinách bychom kromě běžných zvířat mohli potkat i velblouda či jaka.
Z bezobratlých živočichů lze spatřit zdejší poddruh motýla jasoně červenookého (Parnassius apollo) nebo tesaříky rodu Monochamus. ve vodách je ráj ryb. Velcí tajmeni (např. v Těleckém jezeře), v řekách lipani a pstruzi...

Obyvatelstvo
   Altaj je nyní z větší části (3/4) osídlen Rusy. Z původních altajských národů zbývá jen asi 60 000 obyvatel. Ti jsou potomky dvanácti samostatných kmenů. Vlastní Altajci žili ve střední části území, Tělengité při řece Čuji a Argutu, v údolí Čulyšmanu a Baškausu Tělesové, Tubaláři při Iše, Pyže, Ujmenu aj., na levém břehu Katuně a na Majmě žili Teleuti atd.
Nejstarší stopy osídlení pocházejí z poloviny 2. tisíciletí př.n.l. (tlupy lovců maralů, srnců, medvědů, ryb aj.). Na počátku našeho letopočtu začíná tlak Hunů a od té doby až do našeho století je území pod vlivem různých říší, před jejichž nájezdy se obyvatelstvo zachraňovalo ve vysokých polohách. To vedlo k izolaci kmenů. Přes Altaj se přehnali Mongolové a Číňané, r. 1756 se Horský Altaj stal součástí Ruska.

PÁR SNÍMKŮ PŘÍRODY,KONTROLA VÝSTROJE NAŠE FOTO S KUCHAŘKOU A VYRÁŽÍME   blush           pro zvětšení klikni na obr.               

Jedno z nejdelších, a snad i nejhezčích pohoří na světě , jehož délka činí 1900 km a šířka až 600 km

 

NOJO UŽ TO NAVEČER A V NOCI  NA KOUPÁNÍ NENÍwink

 

 

nádherná příroda

 

kozoroh a cesta  zpět do udolí

 

konečně střecha nad hlavou starý kostel k odpočinku jak stvořený..Karlův most to není,ale přejet se po něm daloyes

 

loučení s lidičkama s kterými jsme prožili krásných pár dní ,poslední pohled na hory,školu a soud

TOPlist